Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kapela, co neumí točit slabé kusy. Malý formát - já vím. Slíbili plnohodnotný album pod jménem „Torn Arteries“ na rok 2021, tak proč tu „zajebávám“ místo recenzí na EP z roku 2020? No, protože je to EP naprosto skvělé a máš si ho hned poslechnout! Už jenom ten úvod. Melodika, jednoduchost, grácie, elegance, lehoučký vývoj a pak se začne riffovat. Nástup druhé kytary ve výškách. Bože! To je tak geniální, škoda, že je to tam jen chvilku. Tu pasáž zbožňuji a celou tu následující splašenou hnilobu se zpěvem se těším až tam kytara nafutruje další betonový kvádry z riffů a nad nimi se prolítne sólo.
Hned první skladba. Mistrovské dílo. Tolik různých přístupů a přesto to drží pohromadě. Cesta kolem deathmetalového světa, co trvá 5:58 min. a ukáže vám všechny odstíny žánru. Stará škola, epické výpravné momenty, co mě berou až ke hvězdám, pražcové dostihy i drcení. Prostě je tu všechno, co miluji, ostatně stejně jako v celé diskografii CARCASS, která se rozpíná od melodického death metalu až ke goregrindu.
Poslední velká deska tu byla v roce 2013 a jestliže tohle má být jen předvoj ke zmíněné novince „Torn Arteries“, tak si nedělám iluze, že nás řezníci z Liverpoolu v tomto roce rozsekají na nudle. Všechny ty plesnivé novodobé trendy mrtvoly, co se snaží okopírovat devadesátkové mohykány death metalu, to odsoudí do role statistů. Kdo by chtěl kopii, když tu máte originál ve své nejlepší formě? Tento předkrm má všechno potřebné. Vysokou technickou úroveň i skvělé melodie. Spoustu míst, na které se budete těšit, až je zase uslyšíte. Aranžérský talent složit deathmetalové hitovky.
A nezůstalo jen u hudby. Velmi povedený je i obal desky od Joshe Foremana a ještě nadšenější jsem z barevné limitky. Toto je desetipalec, který by neměl chybět ve sbírce žádného fanouška death metalu.
S Ripem se dá bezvýhradně souhlasit. Ale toliko co se týče první skladby. Široká paleta mrtvolných výrazových prostředků drží posluchačovo ucho celou stopáž ztopořené. Jenže pak se napětí uvolní, riffovačka je taková napohodu, free (rozuměj ležérní bez nasazení) vyhrávky, sólo odnikud nikam. Nepohlcující Jalovyna. Tohle jestli vydají na celé desce, tak si zaslouží flákanec. S odřenými slechy za...
21. února 2021
Noisy
8 / 10
No jo CARCASS stále hnětou jako za mlada. Stále je to ten specifický zvuk vrzavých riffů a hvízdavých sól. Prostě to funguje a v téhle stopáži žádná šance na nudu.
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.